Zápis: 16.4.2011 Sobota
Jak začít PRVNÍ příspěvek v mém internetovém deníčku, jakou perlou? Zřejmě by to mělo být něco zaznamenání hodného, důležitého snad až státotvorného, něco co by se mohlo jednou citovat nebo tesat, jako třeba „Myslím tedy jsem“ nebo „Kostky jsou vrženy“.
Nic takového bohužel nebude, nemůžu. Naopak. Na klávesnici se mi derou slova: seš blbej, nezkušenej, pitomej, hloupej, nedočkavej a možná dokonce i NEROZUMNEJ! Kam si se sakra hnal? Komu si co dokazoval? PROČ?
Abych to vysvětlil, zúčastnil jsem se dnes prvního závodu Českého poháru handbike 2011 v Pardubicích – 3 kola á 7km. Sluníčko svítilo, vítr nefoukal, takže ideální podmínky.
Letos poprvé jsem se ale dokázal udržet vedoucí skupiny, o čemž se mi před rokem ani nesnilo. A nejen to, dokonce jsem měl pocit, že to není žádný problém, že to ostatní jen tak šolíchají, že taktizují a vyčkávají a já se naprosto v pohodě vezl ve vláčku skupiny a užíval si ten
pocit úspěchu.
pocit úspěchu.
Jenže pak se to zvrtlo, i když bych asi neměl říkat, že se to zvrtlo, naopak, byl jsem to já, kdo to zkazil. Místo abych se vezl a sbíral zkušenosti od ostatních, začal jsem mít najednou touhu vyrazit kupředu a všem ujet, připadalo mi, že se vzadu flákám a že mám na víc, tak proč nejet dopředu, teď hned, rychle šup šup. Takovou tu touhu pramenící z čiré radosti z jízdy a z toho, že ostatním stačím. Párkrát jsem si to zkusil během prvních dvou kol, rozjet to a nasadit tempo a ujet. Naštěstí mi ale včas doklaplo, že tudy cesta nevede, že bych to sám do konce nevydržel a nechal jsem se skupinou dotáhnout. Jenže pak mě napadla ta pitomost na kterou jsem dojel. Mě totiž napadlo, že by jako nebylo špatný, tak 800 nebo 700 metrů před cílem nasadit a pokusit se dojet do cíle první! Hurá, první závod v sezoně a já budu vítěz, paráda, nářez. Podle tohodle se ale přesně pozná ucho, ňouma co si myslí, že sežral všechnu moudrost světa a že je ze všech nejlepší.
Takže, opravdu jsem za to vzal u posledního podjezdu na ulici 17. listopadu, rozjel jsem se z kopečka, vyhupnul nahoru a začal tvrdě makat na finiši. Pravda je, že několik set metrů mi to vycházelo. Jenže pak mi začaly docházet síly a už při vjezdu na třídu Míru mě začali ostatní předjíždět, všichni. Hrábnul jsem si až na dno a dostal ze sebe ještě kousek vůle, která mi pomohla předjet Tomáše Mošničku a za odměnu (a za snahu) jsem dostal i trochu toho štěstí, protože Vašku Antalovi při vjezdu na kostky v cílové rovince vypadla noha ze stupačky, takže i on skončil až za mnou. Skončil jsem tedy na potupném 4tém místě ve své kategorii MH3.
Na druhou stranu, on to zase nebyl tak špatný výsledek když to srovnám s rokem 2010.
Pro srovnání:
2010 – čas: 43:12 průměrná rychlost: 29,2 km/h
2011 – čas: 35:53 průměrná rychlost: 35,2 km/h
myslím, že jsem se o kousek zlepšil. Nutno také přiznat, že podstatný podíl na dosažené rychlosti měl Honza Tománek.
Takže, můj milý deníčku. Poučení pro příště: nikam se zbytečně necpi, nežeň se jak blbec a pěkně šetři síly na finiš!
Další závod se pojede 30.4 v Počeradech.
P.S. Jen pro pořádek, kategorii MH3 vyhrál Peter Šelinga časem 35:47; kategorii MH2 vyhrál Honza Tománek časem 35:48; kategorii MH 1 Martin Kovář 41: 38; a konečně nejlepší holka byla Anička Oroszová s časem 46:07
P.S.2 Dost mě pobavilo, že mi komentátor celou dobu říkal „závodník ze Švédska“
Zajímavé odkazy:
Žádné komentáře:
Okomentovat