Mannheim maraton 31.5.2014 – peklo západu

Dnes, kolem 1/2 druhé ráno jsem se vrátil z německého Mannheimu. Startoval jsem tam včera v městském maratonu, konaném jako součást série závodů Handbike Trophy. Hned na začátku vám mohu prozradit, že takový pořadatelský bordel jsem ještě nezažil. A to ani loni v Görlitzu, kdy jsem si myslel, že horší už to být nemůže. Jak jsem se mýlil....

Ze začátku vypadalo všechno v naprostém pořádku. Parkování poblíž startu podle propozic. Prezentace, záchody, warm-up zóna. Všechno v pohodě. To, že pak volali
na start podle nějakého, mě neznámého klíče, to jsem čekal. To, že budu startovat ze sedmé řady už ale ne. No co, mám s tím zkušenosti, vím, že to chce propracovat se rychle na čelo závodního pole a pak už se jen udržet, to už jsem zažil mockrát.

A tak to také začalo. Na start se postavilo necelých 80 handbikerů a handbikerek. Hned po startovním výstřelu jsem se snažil dostat se co nejvíce dopředu. Asi po jednom kilometru už jsem měl kontakt se špičkou. Ale hned tam se také stala první kolize. Někdo, prý snad Kim Klüver Christiansen, se v otočce o 180° převrátil na bok. Byl jsem v té chvíli za ním, ale podařilo se mi vjet na chodník a po vnější straně ho objet. Zase jsem si docvakl špičku závodu a říkal si, jak dobře se mi jede. Po dalším necelém kilometru přišla znovu otočka o 180°. Někdo přede mnou se tam zarazil o obrubník chodníku a značně zpomalil několik závodníků za ním, mě mezi nimi.

Začal jsem stíhat vzdalující se skupinu závodníků, ale už jsem to nedokázal. Pochytal jsem několik kluků, kteří od té skupiny odpadli, nebo byli zpomaleni stejně jako já a asi v šesti-sedmi členné skupině jsme pokračovali v závodu. První skupinu tvořilo 8 závodníků a my tak bojovali o pozici v první desítce. Všechno fungovalo, až na časté „wohin?!“ tedy „kudy?!“, protože nová trať závodu byla velmi členitá a vedla často po úzkých a spletitých uličkách a pořadatelé nezřídka zapomínali ukazovat kudy pokračovat. Asi na 29-30. kilometru jsem spolu s Tobiasem Knechtem roztrhli skupinu, ve které jsme jeli a pokračovali sami v boji o devátou a desátou pozici. Vypadalo to výborně.

Jenže pak se to nějak zvrtlo. Najednou jedeme mezi auty a víme, že jsme špatně... Zastavili jsme, začali se otáčet a v tu chvíli už nás dojíždí ti, kterým jsme před chvílí unikli. Vracíme se zpátky na trať a potkáváme další a další handbikery a začínají se objevovat i inlinisté. Nikdo neví kudy kam. Zkoušíme další odbočku, zase špatně.... Když jsme se dostali zpátky na trať, ocitli jsme se ve valkém balíku inline bruslařů a pohyb mezi nimi byl velmi nebezpečný. Z celé naší velké skupiny se tak dopředu dostali jen ti, kteří měli zrovna štěstí na nějakou tu mezeru před sebou. Vůbec nemá cenu komentovat mé umístění, stejně jako umístění většiny závodníků, protože to byl prostě obyčejný zmatek.

Jen pro zajímavost přikládám záznam mezičasů z 13,5km – 23km – 32,8km a z cíle. Na tomto záznamu můžete vidět, jaký nepořádek na trati panoval. Časomírou na 13,5km nás projelo 69 mužů, na dalším mezičasu ale jen 53, potom nás bylo změřeno 64. Ve výsledkové listině je poslední muž na pozici 47. Kam se poděli ostatní závodníci, nevím. Prostě nevím. Vypadá to, že trať byla velmi variabilní a často nevedla přes časomíru.

mezičas 13.5km

mezičas 23km

mezičas 32.8km

čas v cíli

Na 23. kilometru je má ztráta na, v té chvíli vedoucího, Skrzypinského 1:25min. Na dalším mezičasu na 32,8. kilometru je už moje ztráta, stejně jako ztráta většiny ostatních výrazně vyšší. Myslím že jsem se naučil pár nových jadrných německých slovíček....

A abych nezapomněl, ujetá vzdálenost dělala, podle mého sporttestru, 44,6km. Co dodat, na maraton je to docela dost...

Fotogalerie: dodám..