Mistrovství světa Ironman 70.3 Nice

Před 3 měsíci jsem si vítězstvím na Ironmanu 70.3 v Lucembursku vyjel slot na Mistrovství světa v polovičním ironmanu ve francouzském Nice. Je to vrchol mé sezony a závod, na který se sjedou ti nejlepší triatleti z celého světa. Nemůžete se tam přihlásit, start tady si musíte zasloužit. V neděli 8.9. jsem se tak měl postavit (jasně posadit :)) na start závodu, na který jsem trénoval
celou sezonu.

Startovní listina MS

Do Nice jsme s Jitkou přijeli ve čtvrtek večer. Původně jsem chtěl dorazit už odpoledne, ale nehoda, na kterou jsme cestou narazili a porucha mýtné brány v Itálii nás nepříjemně zdržely. V pátek ráno nás čekal povinný předstartovní meating pro kategorii HC - tedy vozíčkáře. Extrémně ochotní pořadatelé a jejich dobrovolníci s námi prošli všechny klíčové body zázemí a naplánovali náš pohyb mezi jednotlivými disciplínami. Jak nás dostat do vody navzdory kamenitému pobřeží, jak z vody, kde bude naše stanoviště v transition zónach (byly dvě) a pohyb našich handlerů. Skvělá organizace, ochota, vstřícnost a především dobrá nálada.


Startovat jsme měli v neděli v 8:13. V 7:00 startovali profíci a v tom okamžiku jsem už měli být připraveni u výběhu z vody, kudy nás organizátoři poté převedli do prostoru vedle startu. Čekala nás hodina a 13 minut čekání na náš vlastní start…

Čekání na start plavání

Pět minut před samotným startem nám pomohli do vody. Těsně před startovním hvizdem jsem se přesunuli za bóje a hned po něm vyrazili. Čekalo nás 1900 metrů - 800m do moře, otočka na pravou ruku, 400m podél pobřeží, otočka na pravou a 700m zpět k pobřeží. Vlny byly mírné a vítr se teprve zvedal. Předpokládal jsem, že budu plavat rychleji než Američan Rob Belucas, ale netušil jsem, jak na tom v moři budu ve srovnání s Honzou Tománkem, protože v moři plavu zřídka a při vlnách se mi dělá špatně….


Překvapivě se mi ale plavalo skvěle a brzy jsem se dotahoval na age group, která odstartovala před námi. Plave se mi líp, když na někoho vidím, protože nemusím tak často kontrolovat trasu. Nejen, že jsem se na ně dotáhl, ale začal jsem celkem velké množství soupeřů předjíždět. Najednou, asi 300m před výlezem z vody, jsem si všiml po své pravici závodníka v černo-modré kombinéze. Vyděsil jsem se, protože stejné barvy obléká Honza. To plave stejně rychle jako já?! Pak jsem si ale uvědomil, že stejně jako já má na sobě neopren, který jsme na rozdíl od zdravých měli povolený… Z vody jsem vylézal za 32:22, což je pro mě velmi dobrý čas.

Výjezd z 1. depa

Proběhl jsem dlouhým depem, svlékl neopren a sedl na handbike. Přede mnou byla 91km dlouhá trať s výjezdem na Col de Vence, během které jsme měli nastoupat 1367 výškových metrů. Věděl jsem co mě čeká a před odjezdem do FR vyměnil kazetu i malý převodník a můj nejlehčí převod tak byl 38 zubů na převodníku a 46 na kazetě. Byl jsem rád, že jsem to udělal, protože v Nice se to fakt hodilo. Prvních 10km v podstatě rovina. Proti větru, ale v pohodě a po krásném asfaltu, radost jet. Poté ale najíždíme do prvních prudkých stoupání. Nejsou dlouhá, ale jedovatá a bolí. Ještě ne moc, opravdová bolest přijde později. Po pár kilometrech, kdy stojky střídaly rovinu začínáme poznávat náročnost zdejší trati. Stoupání na Col de Vence má přes 9 kilometrů a stabilní sklon skoro 7%. Zpočátku to jde. Kromě toho, že mám ještě sílu mě podporuje obrovské množství soupeřů, kteří mě předjíždí. Není divu, do kopce je klasické kolo prostě rychlejší. S nastoupanými stovkami metrů ale síly docházejí, stejně jako se tenčí podpora. Každý toho má prostě dost.


Na vrcholu zjišťuji, že mi došlo pití. Nerozumím tomu, protože jsem si jistý, že jsem nevypil všechno. Lahev pod opěrkou je ale prázdná (možná jsem ji prorazil někde cestou) a já nemám příštích 50km co pít. Naštěstí jsou v tomto dlouhém a technicky velmi náročném klesání ještě 3 občerstvovací stanice. U každé tak zpomaluji, beru lahev, vypiju co se dá, odhodím láhev a jedu dál. Klesání je samá serpentina. Úzké horské silnice střídají průjezdy malými městečky s retardéry. Místy je na silnici vyhrazena pro závod jen jedna polovina, pro druhé jezdí auta (tedy většinou nejezdí, ale mají tam prostě zábor). Celých následujících 40km spíše brzdím než šlapu, protože není vidět do zatáček a kolem mě se stále ještě pohybuje dost zdravých cyklistů, kteří mají přeci jen jinou stopu při průjezdu všech těch serpentin.


Posledních 10km je stejných jako na začátku, jen obráceně, tedy po větru :)

Konec cyklistiky

V druhé transition zóně přesedám na formuli (závodní vozík), doplňuji chybějící tekutiny a vyrážím na trať běhu - půlmaraton. 21km je rozdělených do dvou okruhů po pobřežní promenádě. Tisíce fanoušků, racci, svěží větřík, vůně moře a občerstvovačky… Nic není na běhu pro nás vozíčkáře horšího než průjezd/průběh občerstvovací stanicí (tedy kromě deště). Ostatní běžci, a že jich tam bylo, zpomalují až zastavují a dělají nepředvídatelné pohyby, jako třeba úkroky stranou. Na formuli jsem totiž rychlejší než zdraví běžci a když mi někdo stoupne před rozjetý vozík, je synem smrti. Musím tak, ještě častěj než při běhu v davu zpomalovat až zastavovat a vyhýbat se. To prostě štve. Ale jinak je běh super, protože tady vracím soupeřům to, jak mě na kole potupně předjížděli. Bomba

Přesedání na formuli - závodní vozík

Fanoušci mě ženou do cíle a já se nemůžu dočkat. Svaly už jedou jen na poslední zbytky vůle a ani té moc nezbývá. Konečně probíhám bránou, dostávám účastnickou medaili a svůj standardní vozík. Blahopřejeme si s triatlety, kteří dokončili ve stejnou dobu a pomalu odcházím z prostoru cíle. Jen ještě míjíme hned za cílem umístěnou první pomoc, kam zrovna přinášejí dalšího kluka, který zkolaboval na trati. Už jich tam na lehátkách pár leží… Je to mistrovství světa, tady se na slabost nehraje…

Cíl v 5:29:41

Dokončil jsem v čase 5:29:41 a jako nejrychlejší tělesně postižený atlet jsem se stal Mistrem světa v Ironmanu 70.3.

5:29:41 je zatím můj nejpomalejší čas na poloviční distanci, ale snad se můžu vymluvit na opravdu náročné stoupání. Podle diskutujících na internetu je tato trať nejnáročnější v historii MS Ironman 70.3. Nevím jestli nekecají, ale byla to makačka. A krásná…


Díky mojí ženě, která mi dělala handlera a přišla při tom k úrazu kolena, ať se ti brzy zahojí! A díky organizátorům za skvěle připravený závod!


Fotogalerie na Zonerama