Dnes, tedy v sobotu 20. dubna, jsem
se zúčastnil jednoho z mých nejoblíbenějších závodů,
Pardubického vinařského půlmaratonu. Podle předpovědi počasí
mělo pršet a být zima – to je kombinace, kterou opravdu nemám
rád. Naštěstí se předpověď potvrdila jen z části. Zima byla,
ale nepršelo nám.
Pardubice mám rád, protože trať
je rovinatá, povrch kvalitní a díky tomu, že se závod koná ve
městě, domy obvykle eliminují případný vítr. Dalo by se tedy
říci, že jde o poměrně snadný závod. Jen jedna
nevýhoda je,
ale typická pro naprostou rovinu, není čas na odpočinek, pořád
musíte šlapat. Letos byla trať oproti loňským ročníkům kvůli
opravám ulic pozměněná, ubyly podjezdy a přibyly kostky a
zatáčky. Trať se stala technicky zajímavější a náročnější.
Odstartovali jsme, spolu s tandemy,
v deset hodin a čtyřicet minut. Poměrně brzy po startu se
vytvořila šestičlenná skupina ve složení já, Zbyněk Švehla,
Peter Šelinga, Dano Kukla, Vašek Antal a Tomáš Mošnička.
Střídali jsme se ve vedení, ale celé první kolo se rychlost
držela na poměrně nízké úrovni. Nikdo zřejmě nechtěl plýtvat
silami v takto vyrovnané skupině. Evidentně chyběl Honza Tománek,
který má vždy na začátku sezony nejvíce najeto a v Pardubicích
to dává znát častým udáváním tempa.
V první části druhého ze tří
kol dal Zbyněk najevo, že se na kostkách pokusí o únik.
Připravil jsem se na to a pokusil se jeho nástup zachytit. To se mi
podařilo a když jsem ho po chvíli táhnutí předjížděl,
předpokládal jsem, že se zařadí za mě a společně se pokusíme
dojet v úniku až do cíle. Asi po padesáti metrech jsem
zkontroloval situaci ve zpětném zrcátku a zjistil, že jedu sám a
mám před ostatními asi deseti až patnácti metrový náskok.
Přemýšlel jsem, jestli mám počkat na skupinu a pokusit se o
závěrečný spurt, nebo pokračovat v úniku. První možnost se mi
zdála rozumnější, ale nejistá. Kdo ví, jak se závod bude
vyvíjet a kdo za to kdy vezme. Rozhodl jsem se tedy, že se pokusím
pokračovat v úniku. Když uvidím, že mě ostatní dojíždějí,
můžu vždy zvolnit, počkat na ně a vrátit se k variantě se
závěrečným spurtem. Kupodivu se mi podařilo udržet a dokonce i
zvětšit náskok až do cílové pásky a závod vyhrát. Jak jsem
se později od kluků dozvěděl, to, že mě nedojeli, bylo
způsobeno hlavně jejich neochotou/neschopností domluvit se na
efektivním střídání při stahování mého úniku.
 | |
| Printscreen ze sporttestru - přibližně od desátého kilometru jsem byl v úniku |
Dnešní vítězství je pro mě velkým
uspokojením, především kvůli velmi špatnému konci mé loňské
sezony. V půli srpna jsem onemocněl velmi nepříjemným zánětem
močových cest, ke kterému se přidaly bolesti obou ramen a nakonec
přibyl i zánět epicondylu - tedy tenisový loket. To znamenalo
výrazný kolaps organizmu po nekvalitním a přehnaném tréninku.
Navíc jsem v druhé půlce října absolvoval i operaci karpálního
tunelu. Na kole jsem tak, mimo závodů na pražském Strahově,
neseděl od půlky srpna do konce listopadu. Předpokládal jsem, že
po takto výrazném tréninkovém výpadku, nemám v prvním závodu
ČPH šanci na dobré umístění.
 |
| Vyhlášení vítězů |
Nakonec bych chtěl poděkovat
pořadatelům tohoto krásného a organizačně výborně zvládnutého
závodu v Pardubicích. A ještě jedna perlička, hned po dojetí do
cíle, jsem byl odchycen dopingovým komisařem a vyzván k
antidopingové kontrole.
Žádné komentáře:
Okomentovat