Mám za sebou první účast na
závodech světového poháru. Závody se konaly v italském Maniagu
přímo na úpatí Alp. V pátek byla na programu časovka na 12.5km
a v sobotu silniční závod na 9 kol á 7,1km, tedy 63,9km.
Přesto, že časovky nemám rád,
doufal jsem v dobrý výsledek, protože mírně zvlněný
profil a
kvalitní povrch silnic naznačovaly, že se pojede rychle. Kdyby se
ještě jelo po větru, bylo by to přesně tak, jak to mám rád. Po
větru se ale bohužel nejelo, naopak druhá půlka časovky byla
téměř přímo proti směru větru.
Start byl v městečku Sequals. Cíl v
centru Maniaga. Po prvních stovkách metrů mírného stoupání
následovalo jediné výraznější klesání na trati. Poté průjezd
prvním ze tří městeček na trati a výjezd mezi pole. Asi v
polovině časovky nás čekalo jediné výraznější stoupání. Po
tomto stoupání se trať stáčela více na sever proti větru a
zároveň začala stoupat. Také proto byla druhá půlka hodně
náročná a bolela. Se svým výsledkem, tedy 13. místem v tak
prvotřídní konkurenci jsem velmi spokojen. Samozřejmě, není to
bedna, ale pro začátek je to super.
Na sobotu odpoledne byl naplánován
start silničního závodu. Několikrát jsem si trať v
předcházejících dnech projel a měl jsem z ní jediný pocit –
strach. Po startu a průjezdu centra města následovalo asi 300
metrů dlouhé klesání, kde se handbiky rozjížděly na rychlost
vysoko nad 50km/h. Tento sjezd byl zakončen 90° zatáčkou pod most
a aby to nebylo málo, tato zatáčka/křižovatka byla zpestřena
ostrůvky ve svém středu. Takže, nejdříve se třicet handbikerů
rozjede na vysokou rychlost na silnici, která je širší než 10m a
poté prudce odbočí někam, kde se vejdou nejvýše tři vedle sebe
a musí se vyrovnat s obrubníky nejen na stranách vozovky, ale i na
ostrůvku ve středu křižovatky. Věděl jsem, že to nebude
fungovat...
Start byl pojat jako letmý. To
znamená, že se celé startovní pole pomalu rozjede za vodícím
vozidlem, to se po průjezdu centra odpoutá a závod začne. V
prvním průjezdu pod mostem jsem se držel asi v polovině peletonu.
Že jsem se nemýlil v odhadu mi potvrzovaly zvuky kolizí za mnou. A
to, že se peloton začal dělit už tak brzy po startu.
Celé první kolo jsem se držel v
první skupině. Na začátku druhého kola jsem byl v druhé
polovině první skupiny a do zatáčky pod mostem jsem se snažil
najet co nejširším obloukem tak, abych nemusel zpomalit a zároveň
snížil riziko převrácení se. Toto riziko bohužel podcenili dva
jiní závodníci, kteří zvolili vnitřní dráhu. Při průjezdu
zatáčky se převrátili na bok a klouzavým pohybem po boku mě
zablokovali u vnějšího obrubníku. Musel jsem zastavit, vyhnout se
těmto ležícím klukům, rychle se rozjet a pokusit se dostihnout
koho to jen půjde. První skupina už byla téměř v nedohlednu ale
asi 100m před sebou jsem viděl dvojici handbikerů. V druhém kole
jsem se je snažil dojet. Ve třetím jsem poznal, že to nemá smysl
a rozhodl jsem se zpomalit a počkat na někoho za mnou, abych
nemusel absolvovat celý závod sám. Na začátku čtvrtého kola mě
dojela tříčlenná skupina ve složení Američan, Korejec a Dán.
Společně jme odkroužili jedno kolo. Na začátku pátého kola
jsem ale nebyl schopen držet s nimi krok. Každý metr mě stál
spoustu sil i přes to, že se nejelo nijak výrazně rychle. Od
trojice jsem odpadl a pokračoval sám. Když jsem ale osaměl a v
okolním tichu slyšel jen vlastní kolo, zjistil jsem, že něco
není v pořádku. Zastavil jsem a zkontroloval si kola. Přední
galuska byla skoro prázdná. Protože nebyla možnost defekt rychle
opravit nebo vyměnit kolo, sebral jsem se a pomalu, tak abych si
nezničil ráfek, odjel na hotel, který byl kousek od trati závodu.
Tak pro mě skončil můj první závod
na Světovém poháru v italském Maniagu. Časovka dobrá, silniční
závod k prdu. Na druhou stranu, poté co jsem slyšel o tom, co
všechno se pod tím mostem dělo, jsem rád, že jsem to přežil ve
zdraví, stejně jako moje kolo. Teď mě čekají tři týdny
tréninku a závody EHC v Lounech.
Výsledky časovky: ZDE
Výsledky kriteria: ZDE
Video MH3 + WH: TADY
Žádné komentáře:
Okomentovat